Být či nebýt PhD?

04.05.2017 Někteří studující jedinci si během svého magisterského studia odvážně pohrávají s myšlenkou pokračování v něm i po svých státnicích. Důvody kladného rozhodnutí bývají různé. Titul (ano), peníze (chacha), prestiž (možná). Pokud je student motivován pouze těmito „rádoby výhodami“, je psaní dizertace ztrátou času a zbytečná práce navíc. Proč tedy jít do doktorského studia?

Ještě než se student rozhodne věnovat svůj drahocenný čas bezstarostného mládí psaní dizertační práce, měl by se hluboce zamyslet, zda vstupuje do tak náročného projektu opravdu z toho správného důvodu. Může se totiž snadno stát, že zdaleka ani netuší, proč vlastně chce vstoupit do světa výzkumu, místo toho, aby se raději věnoval věcem důležitějším pro něho samotného i pro společnost.

Myšlenka, že z něj bude „pan doktor“, vede docela často k neúspěchu. Pokud má student zájem stát se specialistou ve svém oboru a živit se například poradenstvím, měl by své studium pojmout globálně a ne se několik let trápit studiem úzkého výseku svého oboru. Co je tedy tím správným stimulem pro doktorské studium? Především touha vstoupit do akademického světa, jehož povinnou vstupenkou je tvorba dizertační práce. Motivací studenta doktorského studia by měla být reálná vidina vlastního výzkumu, který přispěje k rozvoji daného oboru.

Pokud tuto vizi postrádá, dizertační práce dobrá nebude. Jestliže se však student k tomuto kroku odhodlá, může si být jist, že na něj čeká jeden velmi těžký úkol, ne-li nejtěžší. Objevit smysluplnou, hodnotnou a správnou výzkumnou otázku. Především je velmi důležité si uvědomit rozdíl mezi diplomovou a dizertační prací. Diplomová ukazuje, v jaké míře si student osvojil poznatky z určité oblasti s následnou dovedností prezentace, kdežto práce dizertační má mnohem vyšší ambice. Měla by být v daném oboru významným přínosem. Jejím cílem není vytvoření několika stovek stran textu o tom, co student zná, nýbrž přinést něco objevného a nového.

Velkou výhodou doktorského studia je individuální studijní plán, v němž si student vymezí rámec svého výzkumu, zvolí předměty, které chce studovat, do jakého výzkumu se chce zapojit, v jakých odborných časopisech chce publikovat či jakých konferencí se chce zúčastnit. Tento jeho plán schválí (možná) oborová rada a student může vesele bádat. Oproti předešlému studiu je velmi sympatické také to, že studenta po celou dobu jeho studia provází školitel, kterýžto jako jeho hnací motor, je ústřední a klíčovou postavou studujícího doktorského programu. Čili student se v tom neplácá sám.

Má tedy doktorské studium smysl?

Určitě ano, pokud je student přesvědčen o kompetencích, které v průběhu studia může rozvíjet. Ale je třeba stále myslet na to, že život je o žití a přežití, přičemž žádný titul člověku ani jedno nezařídí. /RB/