Hon na plagiátory

23.01.2017 Ve společenských i humanitních vědách není nic, a v podstatě ani nemůže být, zcela originální. Přestože mnohé vysokoškolské manuály doporučující postupy při vypracovávání závěrečných prací doslova vyhrožují plagiátorstvím, je téměř nemožné nebýt plagiátorem byť minimálně neuvědomovaně.

Drtivá většina teorií, argumentů, forem výzkumu či nápadů byla v minulosti vymyšlena někým před námi. Pro lidskou paměť je typické i vlastně přirozené, že zapomínáme zdroj informací a aniž si to uvědomujeme, využíváme myšlenky jiných lidí bez patřičného odkazu, jelikož si myslíme, že jsou produktem našich geniálních myšlenek.

Můžeme vymyslet nějaký nový postup, ale neuvědomujeme si, že může existovat podobný tomu našemu, nebo naprosto stejný. Určitá minimální potřeba neetického psaní závěrečných prací je tudíž nevyhnutelná. Nesmí ovšem překročit únosnou míru. Samozřejmě by se studenti měli snažit o citace všech zdrojů, které je inspirovaly v jejich tvůrčí práci, pokud se ovšem nejedná o všeobecně známá fakta.

Výsledek však může být takový, že finální práce v oblastech, kde je zdrojů nadbytek, bude čítat velké množství nečitelných textů plné odkazů. Takováto práce bude dozajista postrádat vlastní názor autora, jenž může celý text ozvláštnit svými myšlenkami, jelikož všechny myšlenky budou připsány autorovi jinému. V těchto případech je optimální citovat pouze ty nejrelevantnější zdroje, jeden či dva pro jeden argument a snažit se vybrat ty, které ho vystihují nebo podporují nejlépe.

Může se stát, že student zpracovává již svou druhou nebo třetí kvalifikační práci, ať již diplomovou, dizertační nebo rigorózní a chtěl by citovat některou ze statí užitou ve své práci předešlé. Citovat sám sebe je naprosto normální, pokud ovšem neexistují zdroje relevantnější, než ty, které jsme v minulosti užili.

Citování sebe sama pomůže případným čtenářům získat důvěru v odborné znalosti autora práce. Z takové práce bude zřejmé, že autor se o danou problematiku zajímal již dříve a tudíž lze očekávat v práci současné předložení kvalitnějších informací. Toto sebecitování by ovšem nemělo přecházet v čistý narcismus.

Nikdo s jistotou nemůže tvrdit, že myšlenka, jež nás napadne, je stoprocentně naše dílo a nikdo ji v minulosti někde nepoužil. Myšlenky nás napadají na základě určitých informací, které náš mozek ukládá do paměti. Informace třídíme, přemýšlíme o nich a vyvozujeme patřičné závěry. Konečná formulace však může být podobná nebo zcela totožná s formulací jinou.

Lidé mohou mít stejný či podobný úsudek, a pokud dojdou ke stejnému závěru, nelze je nazývat plagiátory. Jinou věcí je vědomě opisovat celé statě cizí práce, neuvést autora a pod práci se podepsat svým jménem. Shoda myšlenek není plagiátorství. Může jít například o nepřesnou citaci či nedůsledný výpis určitých zdrojů. Závěrečné práce se vypracovávají dle určitých norem, a pokud mají být relevantní, musí se držet daných a vžitých formulací. Výsledné práce jsou v zásadě velmi podobné, ovšem s jinými údaji, výsledky a zhodnocení.

Je toto plagiátorství? /RB/