K čemu mi to bude, aneb smysluplnost učení

17.3.2017 Jedinci navštěvující školní instituce různých úrovní častokrát hledají smysl svého studia, který ne vždy nalézají, přičemž motivace školní docházky klesá na minimum. Od svého studia očekávají více než jeho pouhé memorování či přidávání nových poznatků k poznatkům dosavadním.

K nalezení smyslu učení může studentům významně dopomoci sedm „pomocníků“, jež vedou k tomuto zamýšlenému cíli. První z nich je aktivní učení, které dopomáhá k naladění se na učení, vyvinutí potřebného úsilí k učení a nalezení žádoucí motivace, s jejíž pomocí jedinec v učení vytrvá a dosáhne potřebného cíle. Následujícím faktorem smysluplného učení je konstruktivnost, kdy si studující nové poznatky aktivně zpracovává a následně rekonstruuje poznatky stávající.

Třetím aspektem je kumulativnost učení, které se do jisté míry podobá stavbě. „Budova“ znalostí nevzniká najednou, nýbrž postupně krok po kroku, přičemž dílčí výsledky učení se hromadí, kumulují. Jednotlivé díly do sebe zapadají a je velmi důležité, aby základní kameny znalostí byly co nejpevnější.

Čtvrtým charakteristickým znakem takto pojatého učení je autoregulativnost, která předpokládá určitou míru vývoje studujícího pramenící z nově získaných vědomostí a zkušeností. Student si postupně sám rozhoduje o tom, co se bude učit, přičemž své vlastní učení bude i řídit, dosáhne autoregulace učení.

Pátým činitelem je zacílenost učení. Každý jedinec má touhu něčeho dosáhnout. Má jistá očekávání, která by měla být přiměřená jeho schopnostem a konstelaci podmínek, za nichž učení probíhá. Důležité ovšem je, aby se učební cíle studenta staly jeho cíly osobními, na nichž mu záleží a je ochoten vyvinout potřebné úsilí, které mu pomůže při překonávání překážek, aby svých cílů nakonec dosáhl. Předposlední faktor smysluplného učení je jeho situovanost.

Učení je úměrně závislé na sociálním prostředí, na mnoha situacích, na zvláštnostech svého obsahu a není možno jej definovat pouze jako sólovou aktivitu zpracovávání informací, ne-li jen dění čistých kognitivních operací. Posledním činitelem je individuální odlišnost učení, která předpokládá rozdílné výsledky učení pramenící v subjektivních odlišnostech učících se jedinců. Nelze vše posuzovat paušálně, nýbrž je na místě zamyslet se nad specifickými příčinami případného úspěchu či neúspěchu v učení.

Pokud se bude studující alespoň rámcově držet těchto charakteristik smysluplného učení má šanci dosáhnout poznání smyslu učení se, které je teprve začátkem tajuplné cesty při objevování nových souvislostí jejich života. /RB/