Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také nic nezíská

26.01.2017 Velkou chybou českého vzdělávacího systému je, že chyby studentů nevnímá jako nový poznatek o opaku toho, co je správné, ale jako průkazný nedostatek jejich vědomostí. Mladým lidem je neustále vštěpován názor, že chybovat není správné, jelikož správní lidé nechybují. Ovšem takto pojatý náhled na chybování je zcela pokřivený a pravdou stále zůstává, že chybami se člověk učí, jelikož z úspěchu se ještě nikdo nikdy nepoučil.

Člověk, který zná svou hodnotu, si dokáže vzít ze svých chyb ponaučení a snaží se je neopakovat či alespoň v budoucnu eliminovat na minimum. Avšak ten, kdo má sebevědomí velikosti máku a neustále o sobě pochybuje, má tendenci každou chybu, které se dopustil, vnímat jako osudovou či jako důkaz o své nemožnosti. V tomto procesu chybování je nejdůležitější uvědomit si, kde a proč se chyba stala. Je nutno jí umět pojmenovat a mít pádný argument nebo motivaci k její nápravě.

Nejtěžší fází je přiznání si vlastní chyby. Pohled pravdě do očí může doprovázet strach z ohrožení vlastní existence ústící až ve fyziologickou reakci, jež se velmi podobá stresu. Horší ovšem než chyby dělat, je mít strach je dělat, jelikož pokud se budete bát toho, že něco pokazíte, skutečně se tak stane. Důsledkem tohoto strachu bude omezení či bránění ve vašem rozletu.

Strach z dělání chyb člověka limituje a dusí potencionální nápad již v prvopočátku. Stále zde platí pravidlo, že kdo nic nedělá, samozřejmě nic nezkazí, ale také nic nezíská. Umění je chybu přiznat a snažit se z ní poučit. Studenti během svého působení na akademické půdě chyby samozřejmě dělat mohou, ale musí se snažit o jejich nápravu. Pokud svému učiteli chybu nepřiznají, není pak v moci učitele jim ukázat správný směr.

Chyby, kterých se studenti ve svých závěrečných pracích dopouštějí, je mnoho. Jedná se nejčastěji o zamlžování argumentační linky (neužívání jasných spojek, odbočky a exkurzy, opakování téhož jinými slovy či návraty v textu), nelogické vyvozování, jednostranné zobecňování, rozpory ve svém textu, oslabování argumentace, absence obecných termínů v textu, chyby v syntaktické či logické vazbě, chybná či neúplná valence, nesouvislé vrstvení myšlenek, používání irelevantních informací nebo takzvané „mlácení prázdné slámy“.

Chyb může student dělat (a dělá) opravdu mnoho, ale má na to svaté právo. Vždyť studuje a nabývá nových poznatků i prostřednictvím svých chyb. Musí si je však uvědomit a tyto chyby přiznat. Právě pro tyto účely je každému studentu vybrán vedoucí jeho práce (nebo si ho vybere sám), který mu ukáže, kde se chyby dopustil a jaké, popřípadě ho nasměruje jak dál.

Dělat chyby není špatné, protože kdyby nebylo chyb, výtečně zpracované závěrečné kvalifikační práce by nikdy světlo světa nespatřily. /RB/