Příběh jedné osoby, která nechtěla studovat

23.05.2017 Byla jedna osoba, říkejme jí třeba... Markéta. Ve třetí třídě jí dělal problémy pravopis a čtení. Pak jí diagnostikovali dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Nechtěla se moc učit, zvlášť, když měla staršího bratra, kterému šlo učení tak nějak samo od sebe.

Oba pak byli dost naštvaní, když rodiče bráchu nutili, aby ségru doučoval. Tvrdila, že ona nikdy studovat nepůjde, za žádnou cenu. Ale během druhého stupně, díky své inteligenci, dokázala zmíněné poruchy celkem slušně kompenzovat. Bratr se dostal na gympl a ona došla k poznání, že bez střední školy to bude v životě docela fuška. Jenže na žádnou střední se nedostala. Nechtěla jít z devítky rovnou pracovat. Naštěstí jí rodiče sehnali školu, kam brali do průměru 2,5 což se nakonec povedlo.

A pak najednou zjistila, že jí některé předměty zajímají, hodně. Že je dobrá na technické věci a na práci s počítačem (který jí pravopisné chyby víceméně opraví a písmo nemusí řešit). Jenže na fakultu informačních technologií berou jen s maturitou. Tak si našla nástavbu. Ale chtělo to zamakat. V něčem pomohl bratr, jenže měl už jiný obor, takže si sehnala doučování. Hned několik. Maturitu dala a na vejšku se nakonec na podruhé dostala.

Ale k čemu jeden titul? A navíc, život na vysoké (ne noze) škole byl prima. Potkala mnohé, kteří na tom byli podobně s pravopisem a diagnostikou na základce. Napsala bakalářkou práci, která byla tak dobrá, že jí po dvou letech rozšířila na diplomovou. A pak šla na další školu. Pro jistotu. Dva tituly jsou lepší než jeden, ne? A navíc v tomto oboru se dá studovat a slušně vydělávat zároveň. Stačí jen chtít.

Jste na tom podobně, jako Markéta? Tak neházejte flintu do žita (i když Markéta obvykle hází do žita srp - víte kdy?). Jen to chce čas a přijít na to, co vám sedí. Tento příběh je pravdivý, alespoň jeho základ, i když jména a osoby (i studované obory) byly změněny. /BM/