Rozhovor- výzkumná technika spočívající v dotazování

17.01.2017 Jednou z mnoha výzkumných metod, kterou může student ve své závěrečné práci použít, je rozhovor. Jedná se o kombinaci kvalitativní a kvantitativní metody získávání dat, která je zřejmě nejstarší, snad nejdůležitější, ale také nejnáročnější metodou k získávání informací umožňující hlubší prozkoumání motivace zkoumaného souboru populace odpovídající na kladené otázky.

Metoda rozhovoru musí splňovat stejná kritéria spolehlivosti, objektivity či validity, jako kterákoliv jiná výzkumná metoda. Odlišuje se ovšem tím, že je značně časově náročná. Občas se stává, že má student k dispozici neúplné údaje týkající se životopisu dotazovaného, tudíž je nutno použít metodu rozhovoru, který tyto nedostatečné anamnézy doplní.

Obtížnost této metody spočívá v problémech se záznamem získaných dat. Poznámky či záznamy, které si tazatel během rozhovoru zapisuje, mohou rušit jeho plynulost a spontánnost. Může se také stát, že se dotazovaný v dané chvíli nachází v ne zcela optimální duševní rovnováze a tazatel obtížně udržuje rozhovor v žádoucích kolejích. Dotazovaní se neustále odchylují od hlavního tématu, zabíhají do nepodstatných podrobností a vedou rozhovor do slepé uličky.

Tyto aspekty kladou na tazatele značné nároky. V mnoha případech úspěch celého rozhovoru závisí na tazatelově praxi, erudovanosti a jeho celkové osobnosti. Mělo by se mu podařit přimět dotazovaného pravdivě a volně hovořit k danému tématu. Bez důkladného obeznámení s oborem svého výzkumu však nelze kvalifikovaný rozhovor vést. Tazatel musí logicky uvažovat, stejně jako si všímat obsahu i formy odpovědí. V určitých fázích rozhovoru je nutno jít pohotově do hloubky či naopak šířky námětu, který dotazovaný dostatečně nerozvinul či ho jen zběžně přešel.

Rozhovor musí být pružný, jelikož spontánní odpovědi mnohdy poskytují důležitější informace, než předem připravený plánovitý postup. Při rozhovoru mohou nastat situace, kdy reakce dotazovaného na tazatelovy otázky jsou velmi emotivní. V těchto případech se nesmí tazatel nechat ovlivnit těmito reakcemi a hněvivě odpovídat či projevovat přehnaný soucit, konejšit nebo vyhrožovat. Tazatel za všech okolností musí být vnitřně emočně nezávislý, aby byl schopen všechny projevy dotazovaného racionálně a odborně analyzovat. Musí být zdvořilý, uctivý a pozitivně působící na sebecit tázaného. Svým odborným postupem musí dotazovaného přesvědčit, že hovoří s člověkem, kterému může stoprocentně věřit.

Ke zdárnému zvládnutí metody rozhovoru je pro tazatele nezbytná orientace na poli psychologie. Není sice třeba mít perfektní znalosti z různých oblastí akademické psychologie, ale pokud chce tazatel být při interpretaci rozhovoru úspěšný, bez základních vědomostí o duševních dynamismech člověka se neobejde. /RB/