Současné podmínky integrace v našem školství

9.6.2015 Vzdělávací strategie Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky už delší dobu preferuje cestu integračního vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Tato cesta však není tak jednoduchá, jak se může na první pohled nezainteresovanému pozorovateli zdát. Pokud chceme, aby integrace probíhala přirozeným způsobem a byla ku prospěchu jak integrovaného dítěte, tak dětí v běžném vzdělávacím proudu, pak musí být také nastaveny dostatečně kvalitní podmínky, které tuto integraci umožní. Přiznejme si však, že tyto podmínky nejsou v mnoha institucionálních vzdělávacích zařízeních naplněny a nezajišťují tak dětem se speciálními vzdělávacími potřebami kvalitní vzdělávání. Pak je tedy nezbytné si položit otázku, zda děti integrovat „za každou cenu“ a objevují se skupiny zastánců integrace, kteří prahnou až po „hysterické“ integraci, nebo zda speciální školství není korektnějším garantem vzdělávání těchto dětí a tím i uspokojovatelem jejich potřeb, které bychom měly mít v integrační politice také na paměti.

Kvalitní a smysluplná integrace musí splňovat některé elementární požadavky tak, aby tato integrace byla přirozená a zejména ku prospěchu všech dětí, nejen těch integrovaných. Pro mnoho škol je však mnohdy velmi obtížné tyto kvalitní podmínky integrovanému dítěti či žákovi zajistit. Ať už se jedná o technické parametry, jako jsou bezbariérové přístupy do škol tak, aby dítě s handicapem či postižením mohlo využívat všechny prostory školy s minimální dopomocí ostatních, nebo o zajištění speciálních didaktických (kompenzačních) pomůcek a v neposlední řadě také odborný speciálně pedagogický personál.

Zajistit technické úpravy prostor školy je pro mnoho ředitelů až neřešitelným problémem. Buď tento zásah vyžaduje rozsáhlé stavební úpravy, které jsou mnohdy velice finančně náročné a není v možnostech školy bez ekonomické pomoci jiných subjektů tyto úpravy provézt, nebo je to prostě techniky neproveditelné, protože škola funguje již desítky let a nikdo si v té době neuvědomoval, že by se takové úpravy jednou prováděly. Jedná se tedy zejména o stavebně technické překážky. Bezbariérové přístupy, jako jsou zdvižné plošiny pro vozíky, jsou pro školu finančně natolik nedostupné, že tímto směrem se škola také nemůže vydat. Jedinou cestou v tomto ohledu je tedy sponzoring, se kterým ale ředitel školy nemůže dopředu počítat a kalkulovat.

Dalším úskalím, které při integrační snaze na ředitele škol čeká, je zajištění kompenzačních a didaktických pomůcek, které jsou nezbytné s ohledem na vzdělávání dětí a žáků, které mají specifické druhy a stupně postižení nebo handicapu. Speciálně pedagogické pomůcky pro vzdělávání jsou velice nákladné a školy, při už tak dost napjatém rozpočtu, nejsou mnohdy schopny je bez pomoci dětem a žákům zajistit.

Asistent pedagoga, jako pedagogický pracovník, který je nápomocen učitelům při vzdělávání a věnuje se jak dítěti integrovanému, tak dětem ostatním, je dalším úskalím současných integračních snah. Bez tohoto pedagogického pracovníka si u mnoha dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, nedovedeme jejich integraci vůbec představit. Ač se jedná o pozici velice důležitou a účelnou, jejich finanční ohodnocení je velice chabé a často asistenty pedagoga vykonávají lidé, kteří tuto profesy berou spíše jako poslání. Leč peníze jsou v životě lidském velice důležitým prostředkem kvality života a pokud nebudeme schopni tyto lidi odpovídajícím způsobem finančně motivovat a ohodnotit, pak se může stát, že sehnat kvalitního asistenta pedagoga bude velice obtížným a neřešitelným problémem. V tomto ohledu jsou ředitelé škol opět stavěni do nezáviděníhodné pozice, kdy nemohou odmítnout rodiče dítěte, které žádají, aby jejich dítě bylo na danou školu přijato. Zároveň však musí ve svém rozpočtu najít finanční rezervy na polovinu platu asistenta pedagoga (druhou polovinou se na platu podílí příslušný krajský úřad). Mnohdy z této situace není úniku, a pokud ředitelé, ač by moc rádi, nevytvoří komplexní podmínky pro kvalitní integraci, pak může tato integrace dítěti a žákovi spíše ublížit, než být pro ně přínosem.

Integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami může být ale naopak pro obě skupiny dětí, které společně třídu navštěvují, také velice přínosná. Děti v běžném vzdělávacím proudu se učí sounáležitosti a respektu k dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami, naučí se mu také pomáhat a brát ho jako součást svého školního i životního působení. Pro postižené či handicapované dítě je pobyt mezi vrstevníky, kteří speciální vzdělávací potřeby nemají, také velkým přínosem a to zejména v tom ohledu, že se vzhledem ke svému postižení necítí „odstrčeni“ na okraj sociální skupiny vrstevníků (spolužáků), ale jsou vnímáni jako plnohodnotná součást výchovně vzdělávacího procesu. Mohou se však dosud vyskytnout situace, a je potřeba si to přiznat, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami mohou být v některých případech také terčem posměchu ze strany ostatních dětí, protože nejsou stejní jako ony, což může mít pro postižené a handicapované děti za následek psychická traumata či strach z institucionálního vzdělávání. Pokud chceme integrovat, pak musíme tyto negativní vlivy co nejvíce eliminovat.

Problém může také nastat ve školní úspěšnosti respektive neúspěšnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Individuální přístup učitele k integrovanému dítěti v běžné třídě může být mnohdy velice obtížný. Dítě vzhledem ke svému postižení, nemusí zvládat obsah učiva, zejména v situacích, kdy není respektováno jeho individuální vzdělávací tempo, potřeby a také kdy nejsou zvoleny optimální didaktické přístupy. Toto může vézt k frustraci dítěte a v některých závažnějších případech také k jeho deprivaci.

Možná bychom si tedy měli proti sobě postavit klady a zápory integrace a došli bychom třeba k názoru (pokud budeme objektivní), že cesta speciálního školství není krokem zpět, jak ortodoxní zastánci integrace argumentují. Děti se již několik desetiletí vzdělávají ve speciálních třídách, kde jsou podmínky nastaveny tak, aby zde vzdělávání probíhalo přirozeným způsobem. Na třídě se většinou vzdělává omezený počet dětí či žáků a vzhledem k tomuto malému počtu pak mají pedagogové větší možnost věnovat se každému z nich individuálně, což je pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami bezesporu přínosem. Také personální obsazení zde bývá dostatečné. Na vzdělávání se podílejí speciální pedagogové, kteří jsou vzděláni v oblasti speciální pedagogiky (na rozdíl od učitelů v hlavním vzdělávacím proudu) a dovedou tak lépe reflektovat potřeby konkrétních dětí s konkrétním druhem a stupněm postižení. Jako velice vítanou pomoc zde mají také asistenty pedagoga, kteří jsou důležitým článkem speciálního vzdělávání. Menší počet dětí ve třídě také eliminuje vytváření negativního třídního klimatu, protože některé děti (žáci), vzhledem ke druhu postižení, mají problém vzdělávat se ve větších kolektivech, které na ně působí příliš stresujícím způsobem. Třídní klima v malé třídě je většinou příjemné a působí velice pozitivně na psychiku dětí, které se v ní vzdělávají.

Určitě integrujme, protože integrace je krokem správným směrem, ale nikoli za každou cenu. Pokud chceme integrovat a být ohleduplní k potřebám dětí a žáků, pak jim vytvořme k integraci vhodné podmínky. /M.N./