Vzdělávání jako prevence mravního úpadku

14.02.2017 Žijeme ve šťastné době. Více cestujeme, více nakupujeme, více vyrábíme, žijeme déle, lehce překonáváme hranice prostoru i času, disponujeme světy reálnými i virtuálními, jakožto i omračujícími možnostmi komunikace a nikdy nekončícími proudy informací.

Ovšem kromě těchto pozitiv disponujeme také určitými negativy jako například amorálním chováním, které máme tendenci ospravedlňovat, dosáhneme-li jeho prostřednictvím společností vysoce ceněných cílů jako prestiž, bohatství, moc či vliv. Chytrý podvod pak dotyčného vynese mezi úspěšné, následován především mladšími lidmi, kteří ho na základě těchto rádobykladných vlastností bezmezně obdivují.

Rozmach tohoto fenoménu lze sledovat napříč celou společností, školství nevyjímaje. Školní podvádění, taháky, opisování, neuznávání autorit či záškoláctví jsou hrozbou rozmachu anemie oslabující sdílení a jednoznačné respektování norem, a to již v útlém věku. A v této chvíli dostává šanci vzdělávání, které může být potencionálním východiskem z této morální krize, ale za určitých podmínek.

Jedním z podmiňujících faktorů při řešení problémů tohoto typu je chápání potřeby vzdělaných jedinců nejen z důvodu poznatkového a dovednostního rozvoje, nýbrž i pro potřeby rozvoje osobnosti a způsobu života, který to umožňuje. Druhou podmínkou je, aby se studující veřejnost neomezovala na pouhé přijímání vědomostí či trénování dovedností, ale zaměřila svou pozornost i na učení se být moudrý a dávat cestě svého života řád a smysl.

Velmi důležitou podmínkou je pěstovat a hýčkat si své nitro tak, aby se stalo hlubinou bezpečí, z kterého lze vycházet ven do světa plného neklidu. Žít ve svém nitru v klidu a míru bývá často předpokladem, že člověk odolá hluku a chaosu okolního světa s následnou možností vykonat vše co uzná za vhodné, či co je vykonat třeba.

Čtvrtou a nejdůležitější podmínkou vedoucí k zabránění morální krize ve společnosti prostřednictvím vzdělávání je láska, čistá a bez podmínek. Že to nemá nic společného se vzdělaností? Ovšem, že má! Milující člověk bývá v drtivé většině (pokud není zamilovaný jen sám do sebe) také láskyplný a má silnou potřebu k láskyplnosti vést i ostatní, což je samo o sobě velmi výchovné. Láska inspiruje člověka ke službě a ochranně ostatních a dává mu tak šanci, aby přesáhnul sám sebe svým dobrodiním. Což člověk, který nemá určitý vzdělanostní základ, chápe velice těžko.

Pravdou však je, že současný systém institucionálního vzdělávání je nastavený tak, aby ztěžoval rozmach vědění a vzdělávání. Převážná většina škol, včetně univerzit, produkuje člověka, tak říkajíc částečného, drženého v určitých vazbách, přičemž hrozí vznik člověka odcizeného, deprimovaného a deformovaného, který ovšem zapadá do konceptu ekonomické výkonnosti.

Nedávejme však vinu pouze školám. Dříve zprostředkovávala škola studentům vědění, za které jí byli vděčni, dnes studenti dávají škole možnost vydělat si na svou existenci za zprostředkování odbornosti, a vděčna jim je škola. Je to prostě tak. /RB/